Taky si někdy (nebo často) říkáte: „Tohle si musím zapamatovat!“, a ono ejhle… za chvíli si už prostě nevzpomenete?
Tak přesně toho jsem se chtěla vyvarovat letos při degustaci moravských vín ve sklípku.
Já jsem takový ten „skoro abstinent“. Doma si někdy dám večer s manželem skleničku a mám to tak akorát. Takže mi bylo jasné, že když ochutnám všech 8 nabízených odrůd, tak si budu horko těžko pamatovat, jaké odrůdy jsem to vlastně pila. Natož ještě abych věděla, v jakém byly pořadí. (To abych si druhý den odvodila, které mi nejvíc chutnalo a budu ho chtít s sebou domů.)
Proto jsem si řekla, že:
Samozřejmě jsem použila moji nejoblíbenější – metodu loci. Ta je založená na tom, že si informace, které si chcete zapamatovat (v mém případě druhy vín), v mysli ukládáte na nějakou pro vás hodně známou cestu. Já většinou takhle „cestuju“ po našem bytě. Ten znám dokonale.
Šla jsem tedy v mysli od rohožky přede dveřmi a postupně jsem procházela předsíní, koupelnou, až jsem se dostala do kuchyně. Při tom jsem si na jednotlivá místě v bytě – na rohožku, na dveře, na podlahu v předsíni, na šatní skříň… ukládala postupně všech 8 druhů ochutnaných vín.
Každou odrůdu vína jsem si převedla na konkrétní věc, kterou mi podle názvu připomínala – vytvořila jsem si tzv. asociaci. Například první bylo Veltlínské zelené. Jeho název mi připomněl velký zelený čtyřlístek. A ten čtyřlístek jsem si spojila příběhem s rohožkou (s prvním místem na mé cestě):
Jdu domů a na rohožce mě vítá opravdu velikánský zelený čtyřlístek. Zajásám. To budu mít asi hodně štěstí!
Takto jsem si postupně po mém bytě vytvořila 8 příběhů. Pro každou odrůdu jeden.
Vzpomínání je pak jednoduché. Prostě se v mysli projdu od rohožky dál po bytě a sleduji, jaký příběh se na kterém místě odehrává.
A výsledek? Jako vždycky to fungovalo! Ještě teď, po měsíci vím přesně, jaká vína to byla a v jakém byla pořadí. Schválně, tady je máte všechny:
Přiznám se, Andreje Babiše u odrůdy André vymyslela naše paní domácí, která vedla degustaci. Ta už metodu loci taky zná a hned ji to napadlo. Bylo to pro mozek tak dobře zapamatovatelné, že jsem to využila. Takže děkuju. Na mě pak už bylo jen vymyslet, jak ho zařadit do příběhu.
Na tom je vidět, že kdo paměťové techniky poznal a někdy už použil, napadají ho asociace docela snadno.
A já jsem zase důkazem toho, že paměťové techniky, které předávám lidem dál, fungují i v podmínkách, které jsou pro práci mozku trochu ztížené (narůstající promile v krvi a horší soustředění). Protože zajímavé příběhy zaujmou náš mozek vždycky a rád si je pamatuje.
Jo, a jaké víno mi tedy nejvíc chutnalo? Dobrých jich bylo samozřejmě víc, ale nakonec jsem se rozhodla pro to čtvrté. Rulandské šedé. (Pamatujete? Dveře šatní skříně, které se musí taky rolovat a já jsem z toho už celá šedivá.)
Vyzkoušejte ji, opravdu funguje a to v mnoha a mnoha situacích v životě. Já ji využívám opravdu často.