Vždyť jsme to tolikrát probírali, tak proč to neumíte?

Nedávno jsem při své cestě na autobus potkala skupinku studentů s paní učitelkou. Studenti byli zřejmě nadaní, protože se bavili o biologické olympiádě. Ale jejich vyučující jim spílala: „Zklamali jste mě, že jste to tam nenapsali. Vždyť jsme to probírali tolikrát!“

Kde se mohla stát chyba?

Přemýšleli jste někdy o tom, co vás ve škole při vyučování zaujalo? Co si dobře pamatujete?

Já třeba sama o sobě nejsem moc zběhlá v dějepisu, bohužel. Před lety ve škole jsem se sice všechno učila, ale pamatovala jsem si to jen do zkoušky, a to ještě ne vždy všechno, a pak jsem to zapomněla.

Ale když jsem jela do Paříže a navštívila jsem Louvre nebo Versailles, zapamatovala jsem si kus francouzských dějin. Když jsem viděla filmy o Petru Vokovi, zapamatovala jsem si jeho příběh.

Když jsem byla s rodinou na prohlídce zámku Hluboká a k tomu mi můj děda vyprávěl zajímavou historku, jak se setkal jako malý s tehdejším majitelem zámku, knížetem ze Schwarzenbergu, zapamatovala jsem si tehdejší poměry.

Proč je tomu tak?

Důležitá je totiž motivace.

A tu moc žáků ve škole nemá.

Ptala jsem se v jednom průzkumu studentů, jak probíhá u nich ve škole výuka. Byla jsem ráda, že existuje stále víc učitelů, kteří dovedou své žáky pro předmět nadchnout, nebo že existují školy, které se nad systémem výuky opravdu zamýšlejí.

Ale přece jen na školách stále převládá takový způsob vyučování, kdy učitel přednese látku, potom řekne studentům, kde si to mohou přečíst v učebnici, popřípadě ještě upřesní, kdy z toho bude zkoušet nebo budou psát písemku. A to bývá všechno. Studente, teď už dělej, co umíš, ale chci, abys to příště znal.

Jenže tento systém nemá moc společného s fungováním našeho mozku.

My přijímáme informace do paměti pomocí smyslů. To znamená zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí. Čím více smyslů při učení zapojíme, tím máme větší šanci, že si potřebné informace lépe zapamatujeme a následně snadněji vybavíme. Prostě máme pak v mozku pro jednu informaci víc cestiček, jak se k nim v případě potřeby dostat a vzpomenout si.

Také si výborně pamatujeme to, co jsme sami zažili a co si můžeme spojit s nám už známým. I emoce hodně souvisí s dlouhodobou pamětí, s obojím pracuje v mozku tzv. limbický systém.

Co to znamená pro školní výuku?

Žáci by neměli v hodinách jen poslouchat, co učitel říká, ale měli by mít možnost zapojit i zrak – podívat se na obrázky, videa, tabulky, grafy, apod. K tomu by měli mít i podněty tzv. kinestetické, to zahrnuje nejen hmat nebo pokud to jde tak čich a chuť, ale i možnost zážitků a z toho vytvoření si vlastních pocitů a emocí.

Výborné jsou různé projekty, kdy se studenti sami snaží najít řešení nebo různé možnosti, osobně si něco vyzkouší a ověří. Navíc musí být jasné, k čemu se probíraná látka vztahuje, s čím souvisí.

V průzkumu si nejvíc studenti chválili vyučující, kteří mluvili srozumitelně a jasně, fakta spojovali s příklady z praxe a z běžného života, přidali do výkladu příběh, vysvětlili jim odborné výrazy.

Lépe pochopili, když bylo vyučování obohaceno o obrázky, pomáhali jim barvy. Nejlepší pro ně bylo, když si mohli přednášené sami vyzkoušet v praxi. Důležité pro ně bylo i to, když se jich učitel zeptal, čemu nerozuměli.

Co jim naopak nevyhovovalo?

Když přednášející mluvil monotónním nevýrazným hlasem nebo potichu, když pouze reprodukoval učebnici nebo sice promítal prezentaci, ale byly v ní jen texty, navíc v jedné barvě.  Další, co žákům vadilo, byly dlouhé přednášky, třeba i bez přestávek. I nevysvětlené pojmy a nezasazení do již známého kontextu jim dělalo problém.

Studenti tak sami potvrdili to, že pro náš mozek je důležitý pestrý způsob přijímání informací, využití co nejvíce smyslů, spojení s už uloženými fakty a vlastní zkušenosti, které bývají spojené s emocemi.

A co dělat, když to ve vaší škole nebo ve škole vašich dětí takto nefunguje?

Zkuste se zaměřit na domácí přípravu

a uvedené tipy zařadit alespoň do ní. Sami si aktivně vyhledávejte další informace a souvislosti, najděte si knihy, filmy nebo dokumenty se stejnou tématikou.

Vylepšete si psané poznámky barvami, načrtněte si graf, tabulku, časovou osu. V poznámkách si vytvářejte přehledné struktury, pište odrážky, používejte symboly, snažte se psát si důležitá slova a hlavní myšlenky.

Při učení si čtěte a přeříkávejte látku nahlas, zapojíte tak další smysl – sluch. A pokud umíte pracovat s paměťovými technikami nebo s myšlenkovými mapami, učení vám půjde ještě lépe.

Až budete látku umět, zkuste ji někomu přednést. Nebo si zvolte za posluchače aspoň plyšáky v pokoji. Uslyšíte tak najednou, co říkáte a zjistíte, jestli v tom nemáte zmatek.

Učení ve dvou se doporučuje, až když si myslíte, že to opravdu umíte. Potom můžete se spolužákem řešit případné nejasnosti nebo od něj dostanete zpětnou vazbu.

Abychom ale všechno neházeli jen na vrub učitelům – právě domácí přípravu někteří hodně podceňují a nevěnují se jí tak, jak by měli.

Důležité pro zapamatování látky je i opakování,

a to také nebývá doma moc oblíbené. Při něm si víc upevňujete paměťovou stopu a snadněji pak v případě potřeby najdete, co si chcete vybavit.

Důležitá je i frekvence opakování. Nejvíc si zapamatujete, když si učivo alespoň přečtete hned po vyučovací hodině nebo po přednášce a zopakujete si ho ještě ten samý den před spaním. Spánek má totiž velký vliv na ukládání informací do dlouhodobé paměti. Další opakování by mělo být za 24 hodin, potom za několik dnů, uvádí se za týden, potom za měsíc a za půl roku.

Tak si budete všechno snadno pamatovat i k pololetním zkouškám, do zkouškového období, k maturitám nebo ke státnicím. Ušetříte si tím čas a nebudete mít takový stres, protože se nebudete muset najednou všechno učit znovu. A to za to stojí, co říkáte?