Sci-fi v našem mozku

Také se vám stalo, že jste si něco úplně jasně vybavovali a nakonec jste zjistili, že realita je částečně nebo snad zcela jiná?

Mne se to stalo (opět) zrovna nedávno, když jsem si vzpomněla na jednu fotografii z natáčení pohádky v Českém Krumlově. Náhodou jsem ji viděla na internetu a bylo mi líto, že jsem si ji někde neuschovala a chtěla jsem ji znovu najít.

Všem jsem vyprávěla, jak byla úžasná a popisovala jsem jim, co na ní je. Anděl s čertem seděli zády k objektivu vedle sebe na zábradlí mostu a dívali se na řeku, nad kterou se tyčila věž zámku. Prostě krumlovská nebeso-pekelná romantika. Jaká byla moje radost, když jsem ji znovu objevila. A jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že ne vše je na fotografii tak, jak jsem si představovala. Ano – PŘEDSTAVOVALA!

Ze zábradlí na mostu se vyklubala lavička na ostrůvku v řece, z věže zámku věž bývalého kostela a ti dva poslové z nebes a pekel měli na lavičce mezi sebou pořádnou mezeru!

Jak se to mohlo stát?

Náš mozek se zaměřuje buď na detaily a celek opomíjí, anebo naopak opomine detaily a zaměří se na celek, na kontext. Že to není pravda, že jsme si schopni zapamatovat vše? Ano, zdá se, že ano. Ale to, co mozek opomíjí, si prostě dotváří sám – novou informaci si mozek přirovná k té, kterou má již uloženou, k situaci, kterou jsme již prožili.

Náš mozek totiž vnímá a vybavuje si informace na základě informací již uložených. Každý z nás vnímá realitu na základě svých zkušeností. Z toho vyplývá, že nejenom, že si můžeme realitu vybavovat zkresleně, ale dokonce každý jinak. Protože každý máme za sebou jiné zážitky, se kterými danou situaci náš mozek srovnává. Každý vyrostl v odlišném prostředí, s odlišnými názory, máme za sebou jiné životní situace, k situacím zaujímáme jiné postoje, pro každého jistá situace znamená něco jiného.

Je to moc složité? Tak trochu ze života…

Určitě se vám již stalo, že jste se s někým přeli o jednu a tu samou situaci a každý z vás si ji vybavoval jinak. Nebo jste si povídali o určité věci a podle vás vypadala tak a podle druhého onak. To si vaše mozky přirovnaly situace či věci k informacím, které již měly uložené. Každý to vnímal rozdílně.

Mozek každého z vás si z určitého děje vzal jiné jemu podstatné části a zbytek si dotvořil podle své logiky, aby mu vše dávalo smysl. A protože každý máte za sebou jiné zkušenosti, mozek každého z vás si určitou věc přirovnal k jiným informacím. Z toho vyplývá, že opravdu platí, že každý může mít SVOU pravdu.

Díky tomuto faktu mají asi zejména policisté hodně práce, když se chtějí dobrat faktů od náhodných svědků nehody či kriminálního činu. Protože co svědek, to jiná zkušenost a tím pádem alespoň trochu jiná interpretace děje.

Navíc mozek můžeme zmást i použitými slovy při kladení otázek, o čemž se přesvědčili například autoři soutěže zaměřené na fungování mozku a paměti. Náhodným chodcům nejdříve dali ke zhlédnutí video s natočenou autonehodou a potom se jich ptali, jakou rychlostí si myslí, že auto, které havarovalo, jelo. Když použili v otázce formulaci, že dotyčný do auta před sebou ťukl, tak mozek odpovídajících vyhodnotil, že to byla rychlost nízká. Ale když řekli, že do auta vrazil, vyhodnotil mozek rychlost jako vyšší. A při tom viděli všichni jedno a to samé video.

A aby toho nebylo málo, tak si ještě představte, že mozek navíc potřebuje určité ohraničení pro to, aby si mohl informace smysluplně uspořádat. Potřebuje a zároveň mu i jen stačí začátek a konec a zbytek si podle své logiky a již uložených informací dokáže poskládat sám. (Bohužel někdy i za cenu toho, že ne vše je stoprocentně pravdivé.)

To, že mu stačí začátek a konec si většina z nás již vyzkoušela na textu, kde jsou ve slovech správně psaná jen první a poslední písmena, ostatní uprostřed slov jsou zpřeházená. A mozek přečte celou větu správně. Prostě si prostředky slov domyslí na základě svých zkušeností.

To je dobré, ne? Tam nám to mozek zvládl správně. Ale co když náš mozek takto jedná i v dalších situacích a ty „prostředky“ nejsou zcela pravdivé? Ještě věříte svému mozku na sto procent? Pomozte mu tím, že se budete víc soustředit, více vnímat, budete pozorní.

A jak to vlastně bylo s tou krásnou pohádkovou fotografií?

To se právě můj mozek zaměřil na kontext a pominul detaily. A ty detaily si dovytvořil sám na základě mých zkušeností. Proto mi bylo jasné, že když se ti dva dívali na řeku z jejího prostředku, tak je samozřejmé, že z mostu, které nad řekou bývají, jak jinak by se doprostřed dostali, že? Když seděli pod zámkem, tak věž musí být toho zámku, to dá přece rozum. A že seděli vedle sebe? No, romantika – to k tomu patří, ne?