Co jsou vlastně ty mnemotechniky?

Často slyším kolem sebe, jak si někdo stěžuje:

„Tohle si nezapamatuju.“

 

Ať už jde o to, když se kamarádka učí na přijímačky, když mi jde syn nakoupit pár věcí do obchodu, když si chce manžel pamatovat z televizní reportáže název místa, kam se prostě někdy musí dojet podívat, když si kolegyně v práci potřebuje uvědomit jména pěti klientů, u kterých provedla určitý výkon před půl hodinou a při tom obešla i zbývajících dvacet jedna lidí, když…

 

Takových situací je spousta a určitě byste si jich tam sami doplnili dost a dost.

 

A co já na to? Já jim vždycky řeknu: „Tak si na to vytvoř mnemotechniku.“

 

No jo, ale co vlastně ta mnemotechnika je? Jak se dělá? A není moc složitá?

 

Ničeho se nebojte, zvládne to úplně každý. Mnemotechnika je pomůcka, díky které si snadno zapamatujeme a později i lehce vybavíme informaci, kterou jsme si zapamatovat chtěli.  Upravíme si ji takovým způsobem, aby byla pro náš mozek něčím zajímavá.

 

A jak všichni víme, nejlépe se nám už od malička pamatují hlavně samé hlouposti. Nebo jste nikdy neslyšeli větu: „ Ty si vždycky pamatuješ jenom samý blbiny!“ ? Je to tím, že pro paměť je důležitá atraktivnost sdělení. Tak se potom zvyšuje naše motivace si ho zapamatovat.

 

Samozřejmostí je i spojení s něčím nám už známým, co jsme zažili, co je nám blízké, s čím máme vlastní zkušenost. A nejlepší je, když si vše propojíme barvitým příběhem a přidáme k tomu emoce. Když všechno bude navíc vtipné nebo dokonce přehnané, tím lépe. Protože, jak už víme, blbosti si pamatujeme nejlíp.

 

Moje teta si například kdysi dávno chtěla spočítat, kolik ujedou kilometrů, když jeli kamsi na delší cestu. Podívala se na tachometr a chtěla si zapamatovat, kolik kilometrů ukazuje na začátku cesty. Zjistila, že koncové trojčíslí je 465. A řekla: „ To je jasné, 465, jako má rok dnů!“ Ne, není to překlep. Teta si to chtěla spojit s něčím známým, ale spletla se a řekla hloupost. A proto si počet kilometrů před tehdejší cestou pamatuje dodnes!

Existuje hodně druhů mnemotechnik, mají své názvy, řídí se určitými zákonitostmi a mají jasná pravidla. Ale nám bude stačit to základní, o čem jsem už psala:

Spojit informaci, kterou si chceme zapamatovat s tím, co už známe, nejlépe s příběhem, vtipně a dáme do toho emoce.

 

Tak si například kamarádka zapamatovala, že T.G. Masaryk byl zvolen prezidentem našeho státu 4x. Podle čeho? T.G.M. byl zvolen za každé své jméno 1x a byl tak dobrý, že ho zvolili ještě jednou navíc – tedy celkem 4x!

 

Je v tom spojení se známou informací, že byl vážený – rozuměj, dobrý a s příběhem, že ho zvolili proto ještě jednou navíc. Cítíte tam ty emoce? Ti lidé z něj byli fakt nadšení! Pro někoho blbost? Asi ano, ale funguje.

 

A co s nákupem?

 

Syn musel dojít třeba pro salátovou okurku, tuňákovou konzervu a cukr. Jak to spojit? Co s tím vytvořit za příběh?

Představte si, že okurka klepe na konzervu – jako na tuňákův domeček na dveře. A když tuňák otevře svůj příbytek, tak na něj zákeřně zaútočí cukr a ze sáčku na něj polovinu svého obsahu vysype. Brr, sladký tuňák, to se už přece nedá jíst. A salát s okurkou nebude.

Prosím? Tohle si má vymyslet dospělý, rozumný, inteligentní člověk?

 

Určitě! A je to lepší, než přijít domů bez okurky nebo se solí místo cukru.

 

Cítíte tam ty emoce? Ta zákeřnost, a pak radost cukru? Vidíte, jak je ten tuňák překvapený, když se na něj sype to sladké bílé? A to se okurka asi chtěla jen zeptat, jestli se do salátu budou krájet na kolečka nebo na kostičky…

 

Ano, toto všechno byste měli při svých mnemotechnikách vidět, cítit, zažít. Pěkně na vlastní kůži, vše si představit, hodně barvitě. Pak to už nezapomenete. Cože to měl ten můj syn koupit?… Samozřejmě, přece salátovou okurku, tuňáka v plechovce a cukr.

 

To můj manžel se chtěl dojet podívat do Zákup, protože viděl reportáž o výrobě masek a nám na Masopust stále chybí maska medvěda. „Cože to bylo za město?“, ptal se mně. „Přece Zákupy. Chceš si tam zakoupit masku, tak Zákupy.“ Jednoduché, ne?

A jak si má poradit se jmény

 

pěti klientů moje kolegyně? Nebudu je tu jmenovat, ale opět si musí buď jméno k něčemu připodobnit nebo najít na člověku určitý známý rys a spojit to s dalším klientem, nejlépe do příběhu.

 

Ve vyhledávači jsem si našla nejčastější příjmení novorozenců – chlapců – za rok 2014, abych vám to mohla na něčem konkrétním ukázat. Na prvních pěti místech byli: Novák, Svoboda, Novotný, Dvořák a Procházka. Co s tím? Jména bývají abstraktní, proto si je musíme opět s něčím spojit, představit si za nimi konkrétní věc.

 

Novák jde na procházku a vykřikuje“ Svobodu, svobodu!“, protože jich je v republice moc a úřady si ho pletou a stále zrovna po něm něco chtějí, i když to patří jinému Novákovi. Na té procházce ho vidí z nedaleké řeky vodník – nejlépe z Arabely, kde ho hraje pan Dvořák a říká mu: „Tak se přejmenuj a říkej si místo Novák aspoň Novotný.“ A máte tam všech pět.

 

Je tam spojitost s něčím známým – fakt či informace z jedné komedie, že Nováků je moc nebo Josef Dvořák jako nádherný vodník z pohádek. Je tam emoce – ta zoufalost a zároveň touha po klidu a tedy i svobodě pana Nováka. A představa příběhu – děje.

 

Složité? Ze začátku určitě. Nic nejde najednou samo od sebe. I naši fantazii, vymýšlení spojitostí a vytváření příběhů musíme trénovat. Ale nebudeme pak ve stresu, že něco zapomeneme a po nějaké době zjistíme, že nás to i baví a budeme to chtít ukázat i lidem v našem okolí.

 

Tak na co si vytvoříte první mnemotechniku vy?

Helena Žahourová

Specializuji se na fungování paměti a ukazuji lidem, že si dokáží zapamatovat cokoli pomocí snadných a zábavných postupů. Jsem autorka e-booku 4 tipy, jak si už vždy pamatovat, kam jste dali klíče, kde máte mobil, pro co jdete... Můj příběh si přečtěte zde>>

Komentáře